GOD Play

Třídy jsou vždycky nudné. Nudné toho typu, že jste tak ospalý, až se z toho dostanete do alternativní dimenze. Lyndsey si na to už zvykla, stalo se jí to poprvé při hodině Informatiky, když konstantní přednášky s prezentacemi a minimálním používáním počítačů byly unavující. Cítila se ospale a začala z toho mrkat více těžce. Jeden mrk, nic. Druhý mrk, furt nic. Třetí mrk, a vše bylo najednou modré. Proč bylo všechno modré?? Je vtipné že Lyndsey se více stresovala nad tím že všechno bylo modré a ne fakt, že byla úplně sama v té učebně. 

Po pár sekundách hned vstala, byla zase v té učebně, ale vše bylo zase normální. Bylo to divné. A pak se to opakovalo, hlavně když byla vždycky na povrchu spánku. Zvykla si na to. Taky podotkla na pár faktů. Kdykoli se tento ospalý přenos stal a byla u okna, všimla si že krajina vždycky vypadala jako by byla pod negativním filtrem. Obloha se zdála hnědá, slunce bylo pestře černé a stromy modré.

Dále si uvědomila že se v této “dimenzi“ neubíhal čas. Takže kdykoliv když byla zpátky v tom “pravém“ světě. Bylo tolik jako když se přemístila. Takže co začala dělala když se v tomto světě zase zjevila? Začala zkoumat. Nepříjemnost z toho, že je pravděpodobně jediná osoba v celé budově se jí vyjevovala často. Ale zároveň cítila jakoby sama nebyla, že jí něco sledovalo. 

Takže byl další nudný den jako každý jiný. Vstala, oblékla se, vyčistila si zuby, dala si snídaní a jela do školy. Byla hodina matematiky, a Lyndsey cítila její ospalost se navracet, tak si zívla a začala dělat její ospalé mrkání. Čekala na další návrat do toho světa. A bylo to zase.. Jeden mrk, nic. Druhý mrk, furt nic. Třetí mrk, a furt nic.. A do čtveřice všeho dobrého, se s čtvrtým mrknutím dostala tam. Modrá učebna, hnědá obloha, černé slunce. Povzdechla si a vstala ze své lavice, a začala chodit po třídě, šla zase zkoumat své okolí.