Život na Niwatu

Nejspíš je to tak, že úplně každý život s sebou přináší určité pasti. Některé jsou pouze psychické, jiné mohou být duchovní a nakonec existují pasti fyzické. Některé pasti nám připraví sám život a jiné si klademe my sami pro sebe, ale i pro jiné bytosti žijící kolem nás. Abych to tedy shrnula, pastí existuje velké množství jsou rozličných druhů. Do některých pastí vstupujeme dokonce dobrovolně a z jiných se zase snažíme dostat i kdyby to znamenalo ukousat si vlastní tlapu.

Spala jsem na Lučině, kde mé tělo leželo v trávě a vítr proudící kolem pročesával nejen mou srst, ale i stébla trávy, která vydávala příjemný šustivý zvuk. Spánku však už bylo dost. Probudila jsem se, otevřela jsem oči a uviděla ježka jak se prodírá trávou a čumáčkem rejdí po zemi, ve snaze najít cokoliv, co by mohl považovat za chutné sousto, aby se vykrmil před zimou.

Ahoj ježku! Usmála jsem se na toho malého tvora s bodlinami na zádech: „Ahoj ježečku,“ řekla jsem znovu, ale tentokrát nahlas a zvedla jsem hlavu ze země. Zívla jsem si a pohledem jsem zjistila, že ze srnce ubylo. Doufám, že to snědl Thorin, opravdu jsem jej nechtěla ztratit tím, že mi umře hlady.

Pak jsem si všimla Thorina, který ležel poblíž. Musel mě slyšet, když jsem zdravila ježka. Asi to vypadalo trochu hloupě, nevadilo mi to však. Stejně bych to nijak nezakecala a proč bych se za to vlastně měla stydět? Nebylo na tom vůbec nic špatného.

„Dobré ráno, jak jsi se vyspal?“ pozdravila jsem béžového vlka, přičemž jsem vstala a pomalými kroky došla k němu. Sklonila jsem hlavu, abych se otřela o jeho plec. 

Zdálo se, že Thorin je duchem nepřítomen. Možná ještě spal? Ne, měl otevřené oči, ale nejspíš byl myšlenkami někde úplně jinde a já byla zrovna v jedné z těch hloupých zamilovaných pastí, kdy když jsem neměla pozornost naivně jsem si myslela, že jsem něco pokazila. Už od malička jsem se nerada vnucovala, a tak jsem se sklopenou hlavou pomalu odcházela pryč. Myšlenky mého nízkého sebevědomí se mi v ní honily sem a tam, co se lásky týkalo. Co jsem udělala špatně? Já… já neumím být vlčice jakou vlci očekávají… vždyť jsem nikdy partnera neměla. Ano, byly to vlastně dost hloupé myšlenky. Tehdy jsem je tak nevnímala, ale co by jste čekali od dospívající vlčice? Klasická zamilovanost a první láska. Neuměla jsem v tom chodit a nevěděla jsem, jak si to v hlavě srovnat.

Šla jsem pořád dál, až jsem zmizela z dohledu. Na chvíli jsem si sedla ve snaze si ty neposedné myšlenky urovnat, což se mi, pochopitelně vůbec nedařilo. Pak jsem ale dostala chuť běžet pryč. Rozběhla jsem se ke stromu. Ano, na Lučině rostl jeden velký strom, který byl mnohem vyšší než ostatní stromy a přezdívalo se mu Strom moudrých prapředků. Běžela jsem tak rychle až mě vítr štípal do očí. Dokonce mi i zvlhly, jaký ten vítr byl najednou ostrý. No, kdo ví, možná v tom neměl prsty jenom obyčejný vítr, ale i něco hlubšího uvnitř mně samotné, co přimělo mé oči slzet. Cítila jsem se strašně mizerně. Běh mi ale pomáhal, myslela jsem si. Strom se zvětšoval. Viděla jsem jej jako velkou rozmazanou čmouhu, což bylo způsobeno slzami, ale bylo dobré, že jsem tak věděla, že běžím správným směrem.

Najednou jsem o něco zakopla a letěla po čumáku na zem. Myslím si, že normálně by se něco takového nestalo. Jen málo kdy jsem ztratila rovnováhu. Zase takové nemehlo jsem nebyla, abych házela tlamolety každou chvíli. Ale teď jsem prostě udělala kotrmelec a pak mi něco neskutečně trhlo s přední tlapkou. Něco mě kouslo?! Drží mě to! uvědomila jsem si. Mělo to obrovskou sílu, když mě to dokázalo téměř zabrzdit na místě. Ale co to bylo, když to ani nebylo vidět! Zakvikla jsem jako zraněná srna. Strašně mě bolela tlapka, jako bych v ní měla zakouslou obrovskou potvoru. Když jsem se na tlapku podívala, crčela mi z ní krev a nějaké železo mi ji svíralo. Na to, jakou sílu to mělo, to bylo směšně malé! Ale bylo to zaseklé v zemi za řetěz, tak proto mě to dokázalo udržet.

Co to ale je? Musím to přimět, aby mě to pustilo! Zkoušela jsem to nejdříve hryzat, protože odejít od toho nešlo, ale při každém větším pohybu to děsně zabolelo a já vždy zakňučela. Teď bych si přála umět to, co Ceth, prostě se proměnit v mlhu a dostat se tak ze sevření. Jo, to bych si fakt přála.

Zkoušela jsem se také vytrhnout, ale ta bolest byla šílená. Bylo to horší a horší, čím víc jsem se snažila se fyzicky dostat z této - pasti. Nakonec už ta bolest byla tak nesnesitelná, že jsem upadla do dočasného bezvědomí.

Bolest mě po nějaké chvíli probrala. Musela jsem začít přemýšlet, jinak by další snahy se fyzicky vyprostit vedly jen k mému vyčerpání. Takhle to nepůjde! Nikdo mi nepomůže. Jsem na to sama. Mysli, Rossiel, co uděláš? Začala jsem přemýšlet o tom jak se z toho dostat. Překousat to nešlo a utrhnout také ne, takže další snahy vedoucí tímto směrem jsem zavrhla hned v zárodku. Voda! Musí mi pomoci voda! Voda má sílu, jen zjistit, jak ji využít! Začala jsem se soustředit na magii vody. Vytvořila jsem hustou vodu a zalila jí tlapku. Voda se dostala i mezi čelisti železné pasti. Snažila jsem se je rozevřít pomocí husté vody, podobně, jako když jsem transportovala vlka.

Nejdříve se zdálo, že se nic nestane, ale potom čelisti povolily a pomaloučku se začaly rozevírat. Hned jak to bylo možné jsem tlapku vytáhla. Čelisti sklaply na prázdno. Úlevně jsem kecla na zadek. Použití magie v takové situaci a přimět se soustředit se při vysoké bolesti, bylo velice namáhavé.

Podívala jsem se na poraněnou tlapku, vypadala hrozně. Luno moje drahá, tohle vypadá jako by mě sežvýkal krokodýl, pomyslela jsem si při tom hrůzném pohledu. Byla celá zakrvácená a nemohla jsem na ní došlápnout. Ani jsem to nezkoušela.

Kulhala jsem po třech směrem k Lesu Niwatských srn. Bylo to namáhavé a nezvyk, chodit po třech, ale kupodivu jsem za chvíli dokonce i chytila rytmus a šlo to. Pískat jsem si nemohla, ale byla jsem ráda, že se mi podařilo se schovat v lese do něhož jsem se ihned s úlevou zanořila. Měla jsem hroznou žízeň, tak jsem si vytáhla trochu vody ze země a zhluboka se napila. Ušla jsem ještě několik kroků, musela jsem být poblíž tábora, ale už jsem nemohla dál. Přece jenom jsem byla unavená a slabá ze ztráty krve, používání magie a všeho toho stresu, kterým jsem si před chvílí prošla. Lehla jsem si k jednomu stromu a začala si lízat rány na tlapce. Pak jsem usnula.

• • •

Zakňučela jsem bolestí, což mě opět probudilo. V tlapce mi ukrutně píchalo a tepalo a zcela určitě byla horká. Začala jsem se chvět zimou. I když zde nebyla taková zima, abych se musela třást, stejně jsem se třásla. Nejspíš to bylo horečkou způsobenou zraněním. Otevřela jsem oči a jeden z blesků, které venku řádili jako rozzuření jeleni, mě málem oslepil. Tak mi to teda připadalo, ale ve skutečnosti mi jen jeho světlo oslnilo roztažené zorničky. Bouřka? Ano, byla to bouřka a ne ledajaká. Podle toho jak zněla, musela být dost silná.

Zjistila jem, že už nejsem v lese, ale v nějakém doupěti. Jak jsem se sem dostala? Byla jsem však ráda, že nejsem venku v té slotě. Ačkoliv jsem bouřky milovala, nebylo mi nyní nejlépe a ocenila jsem pro tentokrát suchý úkryt. Někdo mě sem musel přenést. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se trochu zorientovala, kde a s kým to vlastně jsem.

Uviděla jsem Thorina i jeho bratra i tu zvláštní vlčici. Jak, že se to jmenuje? Reipsa? Jo, tak nějak. Venku byla pořádná slota. Kdyby mě tak příšerně nebolela tlapka, asi bych z toho měla radost. Bolest však byla ukrutná. Píchalo to a řezalo, jako by mi tlapku někdo ohlodával malinkatými zoubky. V dalším záblesku jsem stihla posoudit, že asi začala i natékat. Schoulila jsem se ještě více do klubíčka a tiše trpěla. Už jsem nechtěla kňučet, když jsem nebyla sama. Něco přece vydržím, ne? Jistě, že ano. Snad mi tlapka neupadne.

Všichni v doupěti spali, až na mě. Tedy to jsem si myslela, než Reipsa náhle vstala a jako blesk vyběhla ven z doupěte. Ani bych se nestarala o to, co vlčice právě dělá, kdyby mě nezaujala svou proměnou v cosi kovového. Pořád to byla samozřejmě ona, jen na sobě měla místo chlupů jakési kovové pláty. Vypadalo to, jako brnění. Zvedla jsem hlavu, abych se na to podívala pořádně. O co jí jde? Vždyť tam leje jako z vodopádů. A ne jen to. Dokonce tam i padaly kroupy a odrážely se od povrchu země i Reipsy těla. Kroupy, které dopadaly na její kovové chlupy zvonily jako malé zvonečky.

Náhle do ni udeřil blesk. Polkla jsem a oči se mi rozšířily zděšením, dokonce jsem i vyskočila na všechny tři tlapky. Copak se zbláznila?! Její tělo s roztaženými křídly se lesklo jako černý obsidián a ona po zásahu blesku stála dál, jako by do ní žádný blesk neudeřil. U Luny! žasla jsem. Uznale jsem kývla. Vypadalo to nebezpečně, hloupě a bláznivě, ale zároveň to bylo skutečně působivé.

Reipsa se zase proměnila zpátky a její brnění z kovu zmizelo. Oddychla jsem si, že se ji nic nestalo, ale to bylo zřejmě předčasné, neboť kousek od ní udeřil další blesk. Výboj elektřiny zasáhl i Reipsu a ta se zhroutila k zemi. Zdálo se, že je v bezvědomí. Vyštěkla jsem ke svým společníkům: "Reipsa!" po třech jsem doskákala k Lokinovi a začala do něj šťouchat: „Vstávej, Reipsa je venku! Zasáhl ji výboj z blesku!“ snažila jsem se vzbudit toho spáče, Thorinova bratra Lokina.

Proběhl kolem mě jako na ledě. Hm? Asi mu na ni opravdu záleží. To je hezké. U něj to nebylo nic nového. Lokin byl dost impulsivní, ale vlastně se v tom zase tak moc nelišil od Thorina. Oba dokázali být impulsivní, co jsem stačila poznat. Málem mě srazil k zemi. Pro sebe jsem si zavrčela, že je to nemotora, ale vlastně jsem měla určité pochopení. Však šel zachránit Reipsu.

Zase jsem dostala ukrutnou žízeň, tentokrát jsem však svou magii použít nechtěla, protože jsem se stále cítila vyčerpaná, proto jsem doskákala ke vstupu jeskyně a pohlédla jsem na nebe, které stále bouřilo. Tak tenhle déšť asi jen tak neutichne. Netušila jsem, že mám vlastně pravdu a že pokud přestane pršet, tak jedině tehdy, až děšť Thorin zastaví nebo mu dojdou magické síly a přestane tak působit jeho bouřkový pohon. Bouřkový pohon zní asi divně, ale přesně to Thorin tak nějak byl. Nevěděla jsem, že tahle bouřka byla vyvolána jím, ale byla. Nevěděla jsem, že jeho bratříček Lokin také přidal tlapku k dílu a dodal do ní ledové kroupy a celkem i studený vítr, ale i to se stalo zatím, co jsem byla mimo. Kdybych to věděla, pochopitelně bych jim řekla, aby to už ukončili a bouři nechali odeznít.

Zavrtěla jsem hlavou. Pokud jsem se chtěla napít čisté vody, musela jsem k jezírku v táboře, takže jsem k němu také zamířila. Lokin s Reipsou už byli schovaní v jiné z nor, protože už tu nebyli vidět. Kroupy do mne narážely a odskakovaly mi od zad. Štípání jsem naprosto ignorovala. Bylo mnohem méně nepříjemné, než ta bolest v tlapce.

Doskákala jsem k jezírku. S úlevou jsem strčila celou tlapku do chladivé příjemné vody. A-a, úžasné, pomyslela jsem si, jenže zdravá mi podklouzla a já tam po hlavě sjela skoro celá. Z jezírka mi trčely jen zadní tlapky. Skvělé! Ale bylo to tak úžasné, protože už mě neštípaly kroupy. Bublinky, které se mi linuly z tlamy mě lechtaly v nose. Voda se mi hrnula do plic a já jsem se nemohla rozhodnout jestli se tomu začnu bránit nebo se podvolím vodě. Instinktivně jsem se začala dusit, protože bylo přirozené, že jsem dýchala vzduch a ne vodu. Úžasný pocit. Užívala jsem si úlevy chladné vody na mé tlapce a zároveň jsem vnímala pocity topení se. Už bych se měla vzepřít a vymrštit své tělo z vody na souš, ale neměla jsem k tomu odhodlání. Co tedy nakonec zvítězí?! Pud sebezáchovy nebo lákavá náruč vodní masy?!